Obloha drží nízko a šedá se neopírá o nic než o vlastní trvání. Chlad je malý, ale vytrvalý; vítr neřve, jen připomíná, že vzduch je pohyb i tehdy, když se zdá stát. V takových dnech se snadno plete odpověď s ozvěnou. Odpověď něco mění, i kdyby jen nepatrně. Ozvěna se vrací stejným tvarem, uhlazená stěnami, kterým prošla.
Někde uvnitř institucí se děje tiché přeskupení. Méně vnějších hlasů, víc práce zevnitř. Ne jako drama, spíš jako utažení šroubu, který už dávno držel, ale teď se mu věnuje pozornost. Je v tom jiskra, ne výbuch; rozhodnutí, že některé věci je lepší znovu umět vlastními rukama.
Mezi větami se otevírá ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr. Ne vždycky je potřeba reagovat. Svět nemá povinnost mluvit, a člověk taky ne; někdy stačí slyšet, jestli se vrací jen vlastní hlas, nebo už něco skutečně odpovídá.
Kde dnes končí tvoje ozvěna a kde začíná odpověď?