Vzduch je přitisknutý k zemi a nic se neděje nahlas. V takovém šeru je snadné zaměnit klid za ústup, ale hranice nemusí být krok zpět. Může to být jen tichá čára, která se nepohybuje, i když kolem ní proudí den.
Držet hranici bez boje znamená nevyjednávat s každým podnětem jen proto, že přišel. Znamená to dovolit si nereagovat, i když v těle proběhne krátký impuls, jako slabý pulse pod kůží. Bez demonstrace, bez vysvětlování. Jen vědět, co nepustit dovnitř, a nesnažit se tím nikoho přemoci.
Někdy se v hlavě rozlije šum — zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Není nutné ho umlčet. Stačí ho nechat být na okraji, jako vzdálený provoz za oknem. A mezitím zůstat u jednoduchého: co je moje, co je cizí, a kde končím.
Kde dnes můžeš nechat odpověď nedořečenou a přesto zůstat věrný své hranici?