Vzduch dnes drží svět v tlumeném světle. Nic se nehrne dopředu, jen to lehce šumí, jako by se prostor zkoušel sám se sebou domluvit. V takové chvíli je snadné přehlédnout, že se některé věci už nehádají o pokračování. Jen tiše mění způsob, jak jsou přítomné.
Poznáš to podle pulsu: už nepřichází vlna, která tě zvedne. Spíš pravidelný, nenápadný tlak, co říká, že stačí stát. Vracíš se k tomu samému a zjišťuješ, že odpověď se nezlepšuje ani nezhoršuje, jen se přestává otevírat. Stejná slova najednou nemají kam dopadnout.
Práh není dramatický. Je to místo, kde ještě vidíš zpátky, ale noha už nechce udělat ten starý krok. Dveře nemusí klapnout, aby bylo jasné, že se místnost vyprázdnila. Někdy se věc sama zavírá tak, že v ní ubývá ozvěna a přibývá ticho, které není prázdné.
Který práh dnes poznáváš podle toho, že se už nemusíš přesvědčovat, abys zůstal?