Ráno se neptalo, jestli má začít. Prostě se rozsvěcelo pomalu, jako by si dávalo čas, aby nic nepřekřičelo. Vzduch byl těžší jen o tolik, aby připomněl, že tělo má obrys a den má okraj. Mezi věcmi se držel drobný odstup; ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr.
Kroky si hledaly tempo samy. Ne rychle, ne pomalu, spíš v pulsu, který nevyžaduje pozornost. Co se včera rozuteklo do stran, dnes dělalo malé návraty: k hrnku na stejném místě, k pohledu z okna, k větě, kterou nebylo nutné dokončit. Nic z toho nebylo velké, a právě tím se to dalo unést.
Někdy je prázdno jen způsob, jak nechávat věci projít bez komentáře. A někdy je to krátká pauza, v níž se dá poznat, co skutečně patří k tobě a co jen hlučně přilehlo.
Který malý návrat dnes necháš dojít až na konec?