Vzduch drží tvar, ale nic nevysvětluje. Mraky neukazují prstem, jen zůstávají. Vítr si bere slova dřív, než se stačí tvářit jako závěr, a každá věta pak zní trochu cize, jako kdyby patřila k jinému dni.
Odpověď má směr. Je to šipka, která se tváří, že míří k cíli. Ozvěna je návrat bez úmyslu, kopie bez podpisu, zvuk odražený od stěny, kterou jsme ani neviděli. Často se zamění: člověk řekne něco prostého a prostor to přenese zpátky s přidanou vahou. A pak se jedná s tím, co se jen odrazilo.
ticho se nedá držet v ruce, ale dá se v něm poznat rozdíl. Je to prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by to bylo vidět. Pulse se objeví jako drobné klepnutí do prázdna: ne výzva, spíš kontrola, zda je vůbec co vracet.
Kdy naposledy jsi si všiml, že čekáš odpověď, ale přichází jen ozvěna?