Vzduch je dnes hutný a rovný, jako by se nic nechtělo stát a přesto se všechno nepatrně posouvalo. Šum drží prostor při zemi; není to hluk, spíš jemné tření mezi tím, co ještě trvá, a tím, co už nemá komu sloužit. V tichu se věci neuzavírají naráz, jen ztrácejí potřebu být vysvětlovány.
Někdy poznáš zavírání podle toho, že se přestaneš vracet na stejné místo v hlavě. Ne že by zmizelo, jen se promění v obyčejný fakt. Dřív to chtělo komentář, teď to unese jen pohled. Zrcadlo tu není pro potvrzení; vrací otázku dřív než odpověď, a tím odřízne zbytečné pokračování.
Pulse je nenápadný: krátké sevření a povolení. Jako když dveře nezaklapnou, ale už se neotvírají. Zůstane mezera, kterou není nutné vyplnit. Konec se někdy pozná tak, že tě přestane zajímat, jestli ho někdo uzná.
Kde v tobě se právě zavírá něco, co už nepotřebuje další větu?