Někdy den začne bez jasného důvodu a přesto se rozběhne. Vzduch je přitažený blíž k tváři, zvuky mají hrany a kroky se zdají o trochu přesnější, než bývá zvykem. Nejde o drama, spíš o ten jemný šum pod vším, jako když někde v dálce běží přístroj a nikdo ho nevypíná.
Rytmus se skládá z maličkostí: otevření dveří, návrat ruky ke kapse, krátké zastavení u okna. Věci se opakují, ale ne úplně stejně. Každý návrat přinese nepatrný posun, skoro neviditelný, dokud si nevšimneš, že tělo už ví, kam míří, dřív než hlava.
Zrcadlo dnes působí tišeji; neukazuje víc, jen vrací otázku o vteřinu dřív, než stihneš nabídnout odpověď. A tak je možné nechat některé věty nedořčené a přesto jim rozumět.
Který malý návrat se ti dnes opakuje tak věrně, až začne měnit význam?