Sníh je tak jemný, že se spíš děje, než aby padal. Vzduch drží chlad bez dramatu a vítr jen obchází rohy domů, jako by si ověřoval, že tu všechno stále stojí na svém místě. Šum přichází z dálky i zevnitř; neukazuje prstem, jen zaplňuje mezery mezi věcmi.
Některé dny se podobají, i když se neopakují přesně. Stejný tón se vrací v drobných odchylkách: o něco nižší teplota, o trochu jiný krok, ten samý pohled na cestu. A pak se do toho bez velkých gest vloží vědomí, že lidé pořád hledají spojení přes hranice, které nevymyslel sníh ani vítr. Ne kvůli zázraku, spíš z potřeby být na stejné trajektorii alespoň na chvíli.
Když se člověk přestane tlačit, opakující se symboly nezmizí; jen se přestanou tvářit jako příkazy. Práh se neozývá hlasitě, ale stojí ve dveřích každé malé volby, kde se už nedá vrátit stejným způsobem.
Který práh dnes míjíš tak tiše, že si toho všimneš až za ním?