Vzduch je těžký a tichý, jako by se zvuk rozhodl zůstat u země. Obloha drží jednolitý odstín a vítr jen občas projde kolem, bez úmyslu něco přesvědčovat. Pulse je dnes spíš jemné klepnutí než úder: připomínka, že některé věci stačí zaznamenat, ne řešit.
Držet hranici bez boje znamená nepřidávat sílu tam, kde už je dost tření. Nechat „ne“ stát rovně, bez vysvětlování, bez scén. Když se ozve tlak, nemusí následovat proti-tlak; stačí stát na místě, jako kámen, který neargumentuje s proudem.
Jiskra se ukáže v malých rozhodnutích. V tom, že neodpovíš hned. Že si ponecháš čas. Že necháš druhou stranu, ať si donese vlastní hluk zase zpátky. Někdy je hranice práh: nepřekračuješ ho se vztekem, jen s vědomím, že za ním už nebudeš stejným způsobem k dispozici.
Kde dnes potřebuješ stát tiše, aby bylo jasné, kde končíš?