Některé dny se chovají jako zatažené sklo: neukazují krajinu, jen její matný obrys. Chlad sedí nízko a vítr se drží při zemi, jako by si nepřál nic vysvětlovat. V tomhle prostoru je snadné zaměnit odpověď za ozvěnu, protože obě přicházejí se zpožděním a obě znějí podobně.
Odpověď má v sobě směrování, i když je skromná. Ozvěna se vrací k tomu, co už bylo řečeno, a jen mění stěny, od kterých se odráží. Někdy se do ní přimíchá šum: zvuk možností, které se ještě nerozhodly, jestli budou patřit do příběhu. V takovém šumu se i zpoždění dá číst jako tichý druh péče, jako opatrnost vůči věcem, které by se jinak tvářily hotově jen proto, že je někdo netrpělivě vyslovil.
Svět nemá povinnost mluvit, a přece občas cosi odpoví tím, že si ponechá možnost změny.
Poznáš podle čeho, kdy se k tobě vrací ozvěna, a kdy se konečně ozve odpověď?