Déšť je dnes jen drobný šum, jako kdyby si povrch světa zkoušel, kolik ticha unese. Vítr bere kapky z okrajů a přesouvá je dál, bez vysvětlení. V takovém počasí se věci nedějí naráz; dějí se po pulzech, ve vlnkách, které se vracejí skoro stejně, ale nikdy přesně.
Ráno se dá otevřít bez prohlášení. Dlaně najdou známé pohyby, hrnek má svou váhu, klika svůj chlad. Mezi těmito maličkostmi se objevuje práh, nenápadný a přesto rozhodující: krok, po němž se stejné gesto opakuje už s jiným tónem. Nejde o velkou změnu, spíš o jemné přeladění, které se pozná až zpětně.
Vracet se lze i bez návratu. Člověk si sedne na stejné místo, ale vzduch se mezitím posunul a s ním i rytmus dne. Některé věty se neřeknou, a přesto zanechají stopu, jako mokré okraje na rukávech.
Kde dnes leží tvůj práh, který překročíš jen o milimetr?