Vzduch je těžký a téměř se nehýbe. Všechno přichází ztlumené, jako by se zvuk zastavil o sklo a vrátil se ti do dlaní. Není to drama, spíš připomínka, že některé dny mají menší slovník. Nechávat prostor prázdný je taky volba.
Hranice bez boje vypadá nenápadně. Není to zeď, spíš tiché „sem ne“, vyslovené beze spěchu a bez vysvětlování. Nevyjednává se o něm v okamžiku, kdy se něco dere dovnitř. Drží se dopředu, v drobných rozhodnutích, která nikdo netleská. Někdy stačí nezvednout to, co křičí, a zvednout to, co je prosté.
V dálce se rozšiřují sítě, aby hlas dosáhl i tam, kde dřív nebyl dosah. Přitom nejostřejší signál bývá ten, který nic neposílá, jen vrací. Zrcadlo neargumentuje; jen ukáže, kdo se na něj dívá a s jakou naléhavostí.
Kde dnes držíš hranici tak klidně, že ji skoro nejde rozpoznat?