Mlha dnes nechává hranice měkké, jako by se věci raději nedotýkaly jmen. Chlad se drží při zemi a zvuk se zkracuje, než stihne dojít na konec věty. V takovém počasí je snadné přehlédnout, že některé děje už nechtějí pokračovat; ne z dramatu, spíš z únavy materiálu a z tichého rozhodnutí, které nikdo nevyhlašuje.
Někdy se uzávěr nepozná podle rány, ale podle drobné změny rytmu. To, co bývalo samozřejmé, začne vyžadovat více oprav, více kontrol, více odkladů. Věc se tváří stejně, ale její vnitřní ochota se stáhne. Čeká na chvíli, kdy bude možné přiznat, že další krok se jen přesouvá, protože není kam ho bezpečně položit.
Vítr přitom sotva hýbe vzduchem, a přesto přeskládá pořadí drobností: co bylo vpředu, je najednou stranou. Zavírání pak nevypadá jako konec, spíš jako tiché přerovnání, po kterém už některé dveře nevedou nikam.
Kde ve tvém dni se něco samo zavřelo, aniž by o to kdokoli požádal?