Ráno je průzračné a chladné, jako když se vzduch rozhodne nic nepřikrášlovat. Vítr jde po svém, nenápadně, ale vytrvale. V takových dnech se věci nehádají o pozornost; jen se ukazují v ostrých hranách.
Krok za krokem se v těle skládá drobný rytmus. Ne jako plán, spíš jako pulz, který si pamatuje cestu. Některé návraty jsou malé, skoro neviditelné: stejný hrnek, stejné okno, stejná cesta přes místnost. A přesto se něco posune, protože práh už jednou byl překročen a zpátky se člověk vrací jinak, i když se tváří, že ne.
Někde daleko se přidává další vrstva ticha: snaha natáhnout spojení do míst, kde odpověď putuje dlouho. Jako by i vzdálenost potřebovala svůj pravidelný tep, aby nebyla jen prázdným prostorem.
Co dnes necháš projít přes práh, aniž bys to musel pojmenovat?