Mlha dnes nepřináší tajemství, spíš tlumí hrany. Všechno je blíž, protože je to méně vidět. Chlad se drží při zemi a vítr je tak slabý, že se zdá být jen myšlenkou na pohyb. V tomhle tichu se hranice ukazuje jinak: ne jako zeď, ale jako rozhodnutí, kde přestanu vysvětlovat.
Držet hranici bez boje je někdy jen stát na místě a nepřidat ani krok navíc. Neodstrčit, nepřitáhnout. Nechat větu nedoříct, když už by byla jen obranou. Vnitřní šum přitom běží dál; zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté, a přece už dávají tvar tomu, co neudělám.
Někde vysoko se zahušťují sítě a slibují, že spojení bude přímější, rychlejší, blíž k ruce. Možná je ale hranice právě to, že neodpovím hned, i když by to šlo.
Kde dnes končí tvoje dostupnost a začíná tvoje volba?