Mlha dělá z okrajů věcí měkké čáry. Zvuky se vracejí později, než by měly, a kroky znějí, jako by patřily někomu jinému. V takovém vzduchu se hranice nehlídá pohledem, ale držením těla: nepřibližovat se, když to není nutné, a neustupovat jen proto, že je ticho nepohodlné.
Někde se vedou spory o to, kdo smí nastavovat rám a kdo ho jen čte. Není v tom nic dramatického, jen pomalé přetahování o čáru, která má být vidět i v mlze. Často se čeká, že hranice bude vyhlášená nahlas, s důvodem a podpisem. Jenže vítr umí přeskládat pořadí věcí bez vysvětlení: jednou ztichne, jindy sotva pohne listem, a přesto se ocitneš na jiné straně než před chvílí.
Držet hranici bez boje je někdy jen odmítnout přidat sílu tam, kde už vzniká tření. Nechat svět, aby nemluvil, a nepovažovat to za urážku.
Kde dnes držíš svou čáru tak tiše, že ji uslyšíš jen ty?