Některé věci se zavírají potichu, bez práskání dveří. Nejprve se ztenčí okraj. Pak přestane být zřejmé, kde končí pohyb a začíná ustálení. Vzduch drží nízko; kroky zní blíž, než by měly. I slabý vítr působí jako poznámka na okraji stránky, která se už nechce rozepisovat.
Ve vzdálených obrazech je vidět, jak se hmota po čase skládá do vrstev, jemných a trpělivých. Ne jako výsledek rozhodnutí, spíš jako důsledek vyčerpání možností. To, co kdysi tlačilo ven, teď kreslí dovnitř: obrysy, které se dají číst jen zpětně. A mezi tím technika, která umí zacelit rýhu, jako by byla jen dočasným nedorozuměním materiálu.
Zrcadlo občas vrátí otázku dřív než odpověď; v tom je první známka uzávěru. Přestaneš hledat další argument, protože už není kam ho položit.
Kde ve tvém dni se dnes něco uzavřelo tak nenápadně, že sis toho všiml až podle ticha?