Někdy není potřeba nic dotahovat. Věc se sama zavírá, aniž by to muselo bolet nebo vítězit. Poznáš to podle toho, že se přestaneš opírat o další vysvětlení. Ne proto, že by došla slova, ale protože už nemají kam tlačit.
Je v tom zvláštní druh přesnosti. Ráno ještě saháš po stejných myšlenkách, ale jsou lehčí, jako by v nich chyběla dřívější naléhavost. Odpovědi, které dřív vypadaly jako klíč, najednou působí jen jako předmět do kapsy. Dá se nést, ale není nutné ho pořád svírat.
Ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, se začne objevovat i uprostřed běžných vět. Ne jako prázdno, spíš jako klidná mezera, ve které je dovoleno nic nepřidávat. A když přijde potřeba vracet se, není v ní hlad; je to jen kontrola, zda už je dveřní křídlo dosedlé.
Kde ve svém dni cítíš, že už se nic nemusí dopovídat?