Vzduch se drží nízko a zvuk má měkčí okraje. Nejde o nic velkého, spíš o rovnoměrný šum, který vyplňuje mezery mezi kroky. Někdy je to takhle: tlak povolí a věci se začnou opakovat samy od sebe, bez námahy, skoro beze jména.
Pulz je nenápadný. Neudává tempo, jen připomíná, že tělo má svůj vlastní způsob počítání času. V naladění není potřeba doplňovat významy; stačí chvíli nepřidávat. Pak se objevují symboly, které se dřív ztrácely v hluku. Ne jako znamení, spíš jako návrat k jednoduchému tvaru.
Zrcadlo dnes nepůsobí slavnostně. Je obyčejné a tím přesné: vrátí otázku dřív než odpověď. Když se člověk přestane tlačit, zrcadlo se nezlepší ani nezhorší, jen se přestane třást. Opakování pak není kruh, ale dráha, na které se dá poznat, co bylo vždycky stejné a co se jen tvářilo.
Co ti zrcadlo vrací, když se na okamžik nesnažíš nic získat?