Obloha drží nízko položené světlo a zvuky se v něm lámou jemněji. V takovém vzduchu je snadné zaměnit odpověď za ozvěnu, protože obě přicházejí s malým zpožděním a obě znějí povědomě. Jenže ozvěna nic netvoří; vrací tvar, který už byl vysloven, a někdy ho vyhladí tak, aby se dal snést.
Odpověď bývá tišší. Ne proto, že by se bála, ale protože nepotřebuje opakování. Přijde jako drobný posun v pozornosti, jako jiskra, která přeskočí mezi dvěma myšlenkami, aniž by je spálila. V naladění se ukáže rozdíl: ozvěna posiluje to, co je už známé, zatímco odpověď přidá jednu nečekanou hranu.
Zrcadlo může vrátit otázku dřív než smysl, a právě tím prozradí, co v ní hledáme: potvrzení, nebo směr.
Kde ve svém dni rozpoznáš okamžik, kdy se místo odpovědi ozvala jen ozvěna?