Vzduch se drží mezi polojasnem a zatažením, jako by si svět zkoušel několik verzí téže věty a žádnou nevyslovil nahlas. Vítr jen občas upraví okraj ticha, nic víc. Někdy to stačí k tomu, aby se člověk přistihl, že čeká na odpověď, která nemá kam přijít.
V hlavě se často plete odpověď s ozvěnou. Ozvěna zní povědomě, protože vrací naši vlastní otázku, uhlazenou a zrychlenou, jako když zrcadlo nabídne tvář dřív, než si uvědomíme výraz. Odpověď bývá pomalejší. Ne proto, že by byla hlubší, ale protože musí projít prostorem, kde nejsme sami.
Nad tím vším se skládají nové dráhy a nové sítě, pečlivě zaplacené, aby signál dosáhl dál. Přesto se může stát, že nejbližší vzdálenost zůstane nevyslovena: mezi tím, co voláme, a tím, co se opravdu vrací.
Poznáš dnes, kdy se k tobě vrací jen ozvěna a kdy přichází odpověď?