Zatažené světlo drží krajinu v jednom tónu. Vítr je jen lehké připomenutí pohybu, nic netlačí. Někdy to stačí, aby bylo jasné, kde končí moje pole a začíná cizí.
Držet hranici bez boje je tiché rozhodnutí: nepřibližovat se o krok, který bych pak musel obhajovat. Nechat věci, ať se samy dotknou okraje a zjistí, že dál už to nejde. Nevyhlašovat to, jen být přesný. V takové přesnosti není chlad, spíš úspornost.
Na prahu se neděje drama, jen změna směru. Místo vysvětlování přichází pauza. Místo reakce puls, který se vrátí do těla a sedne si na své místo. A svět, i když občas mluví o společných horizontech, nemá povinnost odpovídat hned.
Kde dnes držíš práh tak, aby ses nemusel vracet stejným způsobem?