Vzduch je lehce zadržený, jako když se obloha nedokáže rozhodnout mezi průchodem a clonou. V tom se dá dobře slyšet šum: ne jako hluk, spíš jako drobné tření mezi tím, co chceme říct, a tím, co je vhodné nechat být. Svět nemá povinnost mluvit, a přesto občas odpoví změnou směru větru, maličkým poklesem teploty, nepatrným posunem v tom, jak rychle se věci dějí.
Držet hranici bez boje připomíná stát u dveří, které není nutné zamykat. Nejde o vítězství, jen o jasnost. Když se vnitřní „ne“ opírá o klid, není v něm odpor, jen tvar. Zrcadlo v tom hraje tichou roli: vrátí otázku dřív než odpověď, a tím nechá druhého, aby si všiml vlastních kroků.
Některé projekty míří k místům, kde zatím nikdo nebydlí, a přesto se začíná řešit, jaké zdi budou nést ticho. Hranice může být i taková: prostor, který drží, aniž by tlačil.
Kde dnes udržíš svůj okraj tak, aby nemusel nic dokazovat?