Ráno se opře do skla čistým světlem a nic nepřidá. Vzduch je chladný, ale ne dramatický; jen připomínka, že den má okraje. Vítr jde kolem jako tichý průchod, nezastavuje se. Některé věci se dají změřit, a přesto zůstanou vzdálené, jako když sleduješ pohyb větví a nedokážeš říct, kde přesně začal.
V takových hodinách se rytmus skládá z návratů: ke dveřím, ke konvici, ke stejné větě v hlavě, která se pokaždé nepatrně posune. Pulse není povel, spíš záznam: krok, pauza, krok. Mezi tím ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by to muselo být vidět.
Někde daleko se připravují stroje na cestu, která bude trvat déle než naše čekání u přechodu. Přesto to má společnou kvalitu: trpělivost materiálu, který se znovu a znovu vrací do formy, aby jednou mohl odejít.
K čemu se dnes tiše vrátíš, i když to nebude mít žádný velký důvod?