Déšť je tak slabý, že se někdy plete s pouhou šedí. Vzduch je chladný, ale ne drsný; vítr jen občas připomene, že se věci hýbou i bez rozhodnutí. Nic se nehroutí. Nic se ani nezvedá. Jen se dál skládá stejným, tichým tempem.
Některé děje se nezavírají hlasitě. Nezazní poslední věta, nepřijde jasné gesto. Jen se změní přístup: zprávy přestanou chodit samy od sebe, zájem neudrží tvar, pozornost se vrátí do těla a už nemá důvod se vyklánět ven. Člověk si všimne, že přestal čekat. To je jemný okamžik, kdy se pohyb přesune z otázky „co dál“ do prostého „už ne“.
Prahu si často všimneme pozdě; až když se ohlédneme a zjistíme, že návrat by byl jiným příběhem, ne pokračováním. Zavření věci někdy nevypadá jako konec, spíš jako vyhasnutí potřeby něco dokazovat.
Kde v posledních dnech už nevzniká další krok, i když by dřív vznikl automaticky?