Den se skládá z drobných posunů, které nejsou vidět, dokud se neohlédneš. Vzduch je chladný a těžký, světlo se drží při zemi a barvy mají méně důvodů být výrazné. Vítr přitom dělá svou práci tiše: přeskládá pořadí věcí bez vysvětlení, posune list, zavře nedovřenou mezeru, odfoukne myšlenku z okraje zpět doprostřed.
Rytmus dne dnes nepřichází jako vlna, spíš jako drobné pulzy. Krátké návraty ke stejným úkonům, ke stejným větám, ke stejnému pohledu z okna. V některých chvílích se zdá, že svět nemá potřebu cokoliv dodat, a to stačí. Jako by ticho nebylo prázdné, jen nezaujaté.
Někde vysoko se plánují nové vrstvy přítomnosti, hustší než dřív, a přitom se dole pořád hledá totéž: co udrží směr, když se okolnosti mění bez oznámení.
Kde dnes necháš vítr, aby ti nenápadně přeuspořádal den?