Mraky sedí nízko a svět se nikam nehrne. Vítr se jen dotkne okraje ulic a zase ustoupí, jako by si to rozmyslel. Mezi jedním krokem a druhým je ticho, které nic nevysvětluje, jen nechává věci být takové, jaké jsou.
Držet hranici bez boje někdy nevypadá jako síla. Spíš jako klidná neúčast na cizím tempu. Ne jako zavření dveří, ale jako ponechání rámu na svém místě. Nepřidat hlas, když se hlas nabízí. Neodpovědět hned, když odpověď chce být rychlá. Vzít si zpátky prostor mezi slovy, kde se mění směr.
Kdesi daleko se připravují stroje na další dotek prachu a kamene. Není v tom triumf ani útěk, jen trpělivý návrh na pohyb: nejdřív zkoumat, potom teprve mluvit. Možná i hranice je takový modul; přistane tiše, zůstane stát a nepřesvědčuje.
Kde ve svém dni dnes necháš ticho udělat práci za tebe?