Vzduch je sevřený do šeda a vítr jen jemně přehrabuje okraje dne. Není to drama, spíš trpělivé pozadí, ve kterém se dá slyšet šum: drobné možnosti, co se ještě nerozhodly, a přesto už ustupují.
Někdy se věc nezavírá ránou, ale tichým skluzem. Přestane potřebovat pozornost. Věty se zkracují. Návraty jsou řidší, jako když se loď odtlačí od mola a nikdo už nemusí mávat, aby to bylo skutečné. Zůstane jen lehká stopa v těle, ne jako výzva, spíš jako potvrzení, že prostor se uvolnil.
I tam, kde člověk sahá po zbytcích, existuje jiná práce: opatrné uklízení toho, co obíhá příliš dlouho a už neslouží, aby se dráhy znovu daly číst. V naladění se pozná rozdíl mezi čekáním a koncem; čekání má napětí, konec má čistší vzduch.
Co ve tvém dni právě přestalo žádat další pokračování?