Město se dnes nevnucuje. Věci se dějí po malých dávkách, jako když se voda nerozhodne mezi mlhou a deštěm. Zvuk kroků se zkracuje, pak se ztratí. Lidé nezrychlí, jen včas přestanou tlačit na další větu.
Některé dny jsou složené z opakování, ale bez trestu. Stejný obrys lampy v mokrém skle, stejná barva nebe, stejná potřeba stáhnout ramena. A přece se posune něco jemného: pozornost se přestane rozbíhat. To, co obvykle vyžaduje vysvětlení, najednou stačí nechat být.
ticho přichází jako mezera mezi dvěma úmysly. Ne vyprázdnění, spíš prostor, kde se může změnit směr bez argumentů. Když se člověk nehrne, symboly se opakují samy: kapka na okraji, nádech, krátké zaváhání, které není slabost.
Svět nemluví víc, než musí; a právě tím zůstává srozumitelný.
Kde dnes necháš věci nedořečené, aby se mohly pohnout samy?