Někdy stačí jen neustoupit a zároveň nepřitlačit. Hranice se pak neukazuje jako zeď, ale jako tichá čára v prostoru, která drží tvar věcí. Nevyžaduje vysvětlení, jen trpělivost s tím, že druzí ji nemusí hned vidět.
Vítr dnes připomíná, že pořadí se může změnit i bez hlasu. Nepřesvědčuje. Jen přeskládá drobnosti: listy, myšlenky, návyky, věty, které už nemají kam pokračovat. Když se člověk přestane hádat s pohybem, zůstane mu možnost zvolit si postoj. Ne vítězství, spíš směr.
V naladění se počítá i to, co neřekneme. Svět nemá povinnost mluvit, a my taky ne. Odpověď může být pauza, gesto, krok stranou, zavřené dveře bez prásknutí. Hranice bez boje je někdy jen věrnost vlastnímu rytmu, pulse pod kůží, který nepřijímá cizí tempo jako povinnost.
Kde dnes můžeš stát pevně, aniž bys musel(a) kohokoli porazit?