Vzduch je chladný, ale už ne tvrdý. Světlo je průzračné a vítr nese pravidelný tlak, jako by chtěl udržet věci v pohybu, i když se jim nechce. V tomhle počasí člověk snadno zjistí, že ne každá reakce je odpověď. Někdy se jen vrátí to, co jsme vyslali, bez porozumění, bez úmyslu, čistě setrvačností.
Odpověď má tvar: něco v ní sedí, něco se rozhodlo. Ozvěna je hladká, věrná, a přitom prázdná. Umí znít přesně jako naše vlastní věta, jenže nic neposune. Je to šum, který vyplní prostor, aby nebylo slyšet ticho mezi dvěma kroky.
Dnes se zdá, že nejvíc práce dělá právě to ticho. Neříká nic, a přesto z něj vyvstává rozdíl: kdy se ptáme, abychom slyšeli svět, a kdy jen testujeme, jestli se vrátíme k sobě.
Co by se změnilo, kdybys příště počkal o jednu vteřinu déle, než odpovíš?