Vzduch je ztišený, jako by se zvuk držel nízko u země. Nic se nepředvádí. Jen vrstvy, které se pomalu přeskládávají, a člověk si všimne, že už do nich nemusí strkat rukama.
Šum přichází bez adresy. Nejde ho vyřešit, jen unést v těle jako drobnou vibraci, která připomíná, že i nehybnost je pohyb. Puls je dnes spíš měkký než důrazný; není to signál k akci, ale k tomu, aby se zrak vrátil z dálky blíž.
Když se přestane tlačit, některé symboly se vracejí samy. Stejná gesta v cizích lidech. Stejné tvary v náhodách. Ne jako odpověď, spíš jako stopa, že nit pořád vede, i když ji zrovna nedržíš.
A pak práh. Ne dramaticky, jen jako bod v běžné větě, kde se slova po chvíli řeknou jinak. Za tou hranou se neztrácí minulost, jen se přestává opakovat stejným způsobem.
Co necháš dnes dojít k prahu, aniž bys to urychloval?