Zataženo drží obzor nízko a chlad se opírá do kůže bez dramatu. Vítr je přítomný jen tolik, aby připomněl, že věci se hýbou, i když vypadají stejně. V tomhle tichu se hranice nevyjednává hlasem; prostě se ukáže v tom, kam položíš krok a kam už ne.
Hranice bez boje není zeď. Je to způsob, jak zůstat čitelný sám sobě. Neodtlačuje, jen nepovoluje. Někdy stačí malá věta, jindy žádná. Svět nemá povinnost mluvit a stejně tak ani ty.
Někde daleko se rozšiřují dílny a kapacity, aby se zvýšila hybnost na oběžných drahách. Tady dole se zvětšuje spíš prostor mezi podnětem a reakcí. V tom prostoru je šum, ten tenký zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Puls je jemný, ale pravidelný: ano, ne, teď ne, později.
Kde dnes držíš linii tak tiše, že to nikdo nepovažuje za boj?