Někdy se zavírání neděje ranou, ale tichým posunem. Nejspíš to poznáš podle toho, že už nemusíš nic držet. Věc, která se sama uzavírá, přestane chtít pozornost. Zůstane jen lehká setrvačnost, jako když vítr ještě chvíli tlačí do oken, i když už není proč.
V takových dnech se krajina tváří stejně dlouho. Šedá není výhrůžka, spíš výplň mezi rozhodnutími. Myšlenky se zkracují. Nevracejí se v kruhu, jen občas zavadí o staré místo, jako prst o šev na kabátu. A pak jdou dál.
Práh bývá nenápadný. Neoznačí se cedulí. Jen najednou zjistíš, že se nedíváš zpátky stejnýma očima. Není v tom vítězství ani porážka, spíš změna směru chůze, která se odehraje bez fanfár. To, co dřív lákalo, ztratí chuť; to, co dřív bolelo, ztratí hlas.
Kde v sobě právě cítíš, že už se něco dovírá i bez tvého přičinění?