Přeháňky přijdou a odejdou, jako kdyby si svět jen zkoušel, kolik ticha se vejde mezi dvěma šumy. Chlad se drží při zemi, vítr si bere slovo jen na chvíli a pak se zase stáhne. V takovém rytmu se dá vnímat den po drobných návratech: k oknu, ke dveřím, k myšlence, kterou už jednou člověk pustil.
Někde se plán přepíše, protože jeden vztah skončil; nic dramatického, jen změna směru, která se tváří jako technická poznámka, a přitom posune celé načasování. Jinde se vypne podpora pro starý způsob zobrazování, a to, co dlouho sloužilo jako samozřejmé pozadí, najednou není. Obraz se přizpůsobí, obnoví, škáluje; chvíli to drhne, pak se to srovná.
Mezi tím vším stojí práh, nenápadný a přesný. Nevyžaduje rozhodnutí nahlas, jen ukáže, že po překročení se stejné kroky opakují jinak.
Co dnes necháš projít, aniž bys to musel držet?