Ráno se nevnucuje. Jen se rozsvítí do odstínů, které nejsou definitivní, a pak zase ztiší. Vzduch drží mírný šum, jako když v dálce běží spotřebič a nikdo necítí potřebu ho vypnout. Tělo si toho všimne později než oči.
Dnešek má rytmus, který se dá přehlédnout, a přesto se pořád vrací. Něco začne, zastaví se, znovu se rozběhne; stejné gesto, jiná váha. Ne proto, že by se svět změnil, ale protože se posunul práh — sotva znatelně, o kousek. Události zůstávají obyčejné, jen jejich okraje jsou ostřejší.
Některé návraty nejsou krok zpět. Jsou to malé objezdy, při nichž člověk zjistí, že známá cesta není shodná, i když má stejné značky. V tichu mezi úkoly se dá zachytit pulz, ne jako příkaz, spíš jako připomenutí, že tempo nemusí být pořád stejné.
Který práh dnes překročíš bez toho, abys to hned pojmenoval?