Vzduch je těžký a nízký, jako by se obloha rozhodla nezvedat hlas. Vítr jen zkouší okraje, naráží do rohů a zase ustupuje. V tom šumu se dá poznat zvláštní druh naladění: nic se netlačí dopředu, a přesto se něco posouvá.
Držet hranici bez boje není póza ani výhra. Je to tiché ano sobě, které nepotřebuje publikum. Nechat věci přijít k prahu a nepokračovat za něj, i když by bylo snadné udělat krok jen proto, aby byl klid. Práh není zeď; je to místo, kde se ukáže, co je zvyklost a co je volba.
Někde nad tím vším se rodí malé stroje, lehké a početné, schopné hlídat prostor, aniž by do něj musely zasahovat. Roj jako pozornost: mnoho očí, žádný křik. A tady dole se dá udělat podobný pohyb. Ne úder, ale pulz. Ne únik, ale přesné zůstání.
Kde je tvůj práh, který už nechceš překračovat stejným způsobem?