Dnes se nic netlačí dopředu. Vzduch má v sobě jemné chvění, jako když se něco rozhodlo nebýt vysvětlováno. Kapky přicházejí bez důrazu, spíš jen připomínají, že i pohyb může být tichý a vytrvalý. Vítr občas zvedne okraj myšlenky a zase ho pustí.
Některé věci se nezavírají bouchnutím. Zavřou se tak, že si toho všimneš až zpětně: přestaneš se vracet k jedné větě, k jedné debatě, k jednomu „co kdyby“. Ne proto, že by to bylo vyřešené, ale protože to ztratilo tah. Puls se na chvíli srovná, jako když se krok sám přizpůsobí terénu.
Práh není místo pro dramata. Je to ten moment, kdy už se nedá vstoupit stejně jako dřív, i když dveře zůstaly pootevřené. Ticho není prázdno; je to okolí, ve kterém je vidět, co se samo stáhlo do sebe.
Kde v poslední době ubyla potřeba něco dorovnávat?