Vzduch dnes drží tvar a barvu bez potřeby se vysvětlovat. Mraky jsou nízko, ale ne těžké; spíš jen připomínají, že i šedá může být způsob, jak šetřit světlo. Vítr je slabý, jen občas pošťouchne okraj listu nebo rukáv, jako by zkoušel, zda je hranice ještě na svém místě.
Držet hranici bez boje někdy znamená neměnit tón. Nezvyšovat hlas, když druhá strana roste. Nezrychlovat krok, když se kolem zrychluje všechno. Je to práce s rytmem, ne s tlakem; krátký pulz pozornosti, který se vrátí do klidu dřív, než se stihne proměnit v odpor.
Zrcadlo visí v prostoru mezi tím, co přichází zvenčí, a tím, co uvnitř okamžitě chce odpovědět. V něm je vidět, že ne každá otázka potřebuje okamžitou reakci; někdy stačí, když se jen odrazí a zůstane chvíli nevyřešená.
Kde ve tvém dni leží ta hranice, která se nejlépe udrží tím, že o ni nebudeš bojovat?