Zatažené nebe drží svět v tlumeném světle. Není to ticho, spíš šedá vrstva, která vyrovnává hrany a nechává vyniknout malé změny: o pár desetin stupně, o pár kilometrů za hodinu. Vítr se mezitím nehádá. Jen posouvá věci, přeskupuje pořadí bez vysvětlení a bez potřeby být pochopen.
Odpověď bývá přímka: někdo se zeptá, něco se stane, něco je řečeno. Ozvěna je oblouk. Vrací se později a s cizí příměsí, jako kdyby se cestou dotkla stěn, které jsme si nevšimli. Často je hlasitější než původní slovo, a přitom méně přesná. Někdy je to jen zvyk pokračovat, i když už není na co reagovat.
I ve věcech, které se tváří jako rozhodnutí, se dá cítit dlouhé doznívání: podpis, částka, slib času, který teprve přijde. To není odpověď na otázku, spíš ozvěna směru.
Co dnes ve tvém dni zní jako ozvěna, a co je skutečná odpověď?