Zatažená obloha drží svět při zemi a vítr jen občas prohrábne okraj dne, jako když se list obrací sám, bez ruky. Teplota se drží nízko, nic se nepředvádí. Slabý déšť nepřichází jako zpráva, spíš jako jemná korekce rytmu, drobné zpoždění kroků. Všechno působí, jako by se mělo dít méně, aby bylo možné si všimnout, co se už děje potichu.
Někdy poznáš, že se věc sama zavírá, podle toho, že mizí potřeba ji dotlačit. Hrany se přestanou dožadovat pozornosti. Puls je ještě cítit, ale nevyžaduje odpověď; jen potvrzuje, že něco doběhlo do svého vlastního ticha — do prostoru mezi slovy, kde se mění směr. Vítr se vrací v krátkých vlnách a zase odchází, jako by zkoušel, zda dveře drží bez zámku.
A někde vysoko se připravuje další okruh, níž než obvykle, blíž tření a návratům, jako připomínka, že i trajektorie se umí vzdát výšky.
Co ve tvém dni právě přestalo chtít pokračovat, a tím se to skutečně uzavřelo?