Někdy se den nerozhodne, jestli je ještě ráno, nebo už jen pokračování včerejška. Vzduch se drží nízko a všechno má měkké okraje, jako by věci nechtěly být přesně vidět. V takové chvíli je snadné přestat tlačit a jen sledovat, co se opakuje samo od sebe.
Rytmus se dá najít i v tom, co zní nenápadně. Pulse není gesto navíc, spíš návrat ke středu: krátké přiblížení, krátké povolení. Mezi tím se drží šum, tichý zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Nepůsobí jako závada, spíš jako prostor, kde se mohou tvary na okamžik přeskupit.
Vítr je jen dotek, který potvrzuje, že venku něco probíhá, i když to nemá potřebu mluvit. Ticho cyklu není prázdno; je to fáze, kdy opakování přestane být návykem a začne být znakem. A znak se neprosazuje, jen se ukáže, když mu uvolníš místo.
Který opakující se symbol se ti vrací právě ve chvíli, kdy přestaneš tlačit?