Déšť je tak slabý, že se dá zaměnit za šum. Vzduch má pár stupňů nad nulou, vítr jen přestavuje drobné věci na okrajích. Město se tváří, že pokračuje stejně, ale tempo je o půl kroku opatrnější.
V takovém počasí se hranice nebrání hlasem. Spíš se drží tím, co se neudělá. Neodpovědět hned. Nezvednout to, co není tvoje. Nechat cizí naléhání odtéct, jako by nemělo kam se zachytit. Ticho není vzdor; je to prostor, ve kterém se ukáže, co je skutečně nutné.
Někde vysoko se plánují další vrstvy pozorování a další výpočetní okraje, připojené k oběhu. Zní to vzdáleně, skoro neutrálně, a přesto to připomíná, že každý práh má i svou technickou stránku: co se pustí dovnitř a co zůstane venku.
Kde dnes držíš svůj práh bez boje, jen tím, že zůstaneš stát?