Mraky drží nízko a svět se nikam nehrne. Vzduch má v sobě lehkou vlhkost a vítr jen připomíná, že pohyb existuje, i když se nic viditelného neděje. V takových dnech se lépe pozná, co je skutečně moje a co se ke mně jen tlačí ze zvyku.
Hranice bez boje nevypadá jako zeď. Spíš jako krok stranou, který nemusí být vysvětlený. Nevyžaduje vítězství ani souhlas. Je to volba, že neodpovím hned, že nevstoupím do tónu, který mi nepatří, že nechám otázku spadnout na zem a nezvednu ji.
Rytmus pulsu si jde svou cestou. Někde uvnitř přeskočí drobná jiskra a zase se vrátí do fáze ticha. A právě ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr — dovolí, aby se moje „ne“ stalo klidným, ne ostrým.
Kde dnes můžeš ustoupit o půl kroku, aniž by ses omlouval?