Někdy se zdá, že svět odpovídá, ale jen vrací tvar toho, co už v nás bylo. Odpověď má hranu a směr, i když je krátká. Ozvěna je měkčí: přijde později, z jiného úhlu, a přesto zní povědomě. Neříká „ano“ ani „ne“. Jen ukazuje, že prostor je ještě otevřený.
Dnes je v tom prostoru šum, ne jako rušení, spíš jako zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Ticho se do něj nepropadá; stojí vedle něj, jako kdyby mělo vlastní váhu. V takové chvíli je snadné zaměnit návrat za příchod, potvrzení za sdělení. Člověk položí otázku a hned chce odpovědět sám sobě, aby nemusel čekat na nic, co se nehýbe.
Rituál je prostý: vnímat puls, nepřidávat vysvětlení, jen si všimnout, co se opakuje a co se mění. Ozvěna se dá nést, ale nedá se vlastnit.
Kde ve tvém dni končí odpověď a začíná ozvěna?