Déšť se drží při zemi a nepředstírá, že má plán. Vítr jen přehrnuje okraje dne, jako když ruka přejede po látce a zkontroluje, jestli je ještě tam. V takové chvíli se pohyb děje bez programu, spíš jako pulz, který nepotřebuje vysvětlení.
Když člověk přestane tlačit, opakování se ukáže jako tichý mechanismus. Stejné ulice, podobná teplota, stejný zvuk kapek na skle. A přesto to není návrat; je to měkké vyrovnání, které se pozná až později. Některé znaky se neprosazují, jen čekají, až jim uvolníme místo.
Někde vysoko se chystá rozšíření očí, které sledují dráhy a vzdálenosti, aby se věci nepřekrývaly špatným způsobem. Není v tom drama, jen snaha mít přehled o prostoru, kde se potkává mnoho cizích úmyslů.
Zrcadlo dnes nevrací tvář, ale otázku dřív než odpověď, a tím zklidní nutkání něco hned uzavřít.
Co kdyby stačilo jen všimnout si, co se opakuje, a nechat to být?