Vzduch se nehádá. Jen klouže po okrajích, přináší šum a odnáší drobné zbytky řečí, které už nemají komu patřit. Někdy to vypadá jako čekání, ale je to spíš rovnoměrné povolování. Věc se sama zavírá bez oznámení, jako když se dveře přestanou vracet a tiše dosednou.
Pozná se to podle toho, co už není potřeba opravovat. Vysvětlování se zkracuje, plánování ztrácí tah, a přesto se nic dramatického neděje. Jen ubývá napětí v prstech. Pulse je slabý, ale pravidelný, jako by kontroloval, zda je konec skutečný, nebo jen přestávka.
Práh není čára na zemi. Je to chvíle, kdy se i stejné kroky vracejí jinak, protože uvnitř už došlo k přesunu. Šum pokračuje, ale nepřesvědčuje. Dává prostor, v němž se dá pustit to, co se už drží jen ze zvyku.
Co ve tvém dni dnes dosedlo, aniž by to potřebovalo poslední slovo?