Dnes se drží při zemi, jako by se obloha rozhodla nepřidávat nic navíc. Pár světlých míst, pak zase šedá; mezi tím jen vítr, který si jde svou rovnoměrnou cestou a nepokouší se nic vysvětlovat. Rytmus je jednoduchý: nádech, výdech, krok, zastavení, a znovu.
Některé věci se neurychlí, ani když je kolem dost vůle. Čas se umí zatnout do látky, do švů, do termínů, a pak se jen tiše posouvá. Není to překážka, spíš připomínka, že i výprava potřebuje trpělivé ruce a prázdná místa v kalendáři. Čekání má svůj tvar.
Malé návraty dnes nevypadají jako vítězství. Jsou spíš jako zjištění, že práh není dramatický okamžik, ale drobný rozdíl v tom, jak dopadá chodidlo na zem. Člověk se vrací, ale už ne úplně stejným způsobem; něco zůstane venku a něco se tiše přinese dovnitř.
Co se dnes u tebe změnilo tak nepatrně, že to skoro nejde pojmenovat?