Vzduch je průhledný a přesto se v něm něco třese. Ne moc, jen tak, aby si člověk všiml okraje vlastního dechu. Když se přestane tlačit, okolí nepřidá hlas. Jen zpomalí krok a ukáže, že i mezi dvěma stejnými okamžiky je drobný rozdíl.
V tichu se opakování nejeví jako chyba, spíš jako signál. Stejné tvary se vracejí: stejné rohy ulic, stejné věty v hlavě, stejné světlo na skle. A pak zrcadlo, které není věc ani nápad, ale způsob, jak se otázka vrátí dřív, než ji stihneš vyslovit. Někdy stačí pohnout rameny, změnit rytmus kroku, a to, co se zdálo pevné, se na chvíli odlepí od významu.
Jiskra nepřináší odpovědi. Jen krátké, čisté zaostření, ve kterém je vidět, co se pořád snažíš dorovnat, i když to nikdo nevyžaduje.
Které opakující se znamení se objeví, když dnes na chvíli nic netlačíš?