Někdy je polojasno jen způsob, jak svět přizná, že se nechce rozhodnout. Vzduch drží mírný chlad a vítr má vlastní názor, ale nevnucuje ho. V takových dnech se rytmus nezrychluje; spíš se ukazuje, kde člověk obvykle tlačí, aniž by si toho všiml.
Když se tlak uvolní, opakování nepůsobí jako kruh, ale jako jemné klepnutí na stejném místě. Stejné tvary se vracejí v drobných odchylkách: kousek světla, kousek stínu, krok a zase krok. V hlavě to může znít jako pulz, který nic nevysvětluje, jen měří vzdálenost mezi otázkou a reakcí.
Občas se v pozadí mihne zpráva o návratu, o zařízení, které má projít cestou tam a zpět. Ne jako drama, spíš jako připomínka, že návrat bývá technická věc i vnitřní gesto zároveň. Zrcadlo se objeví dřív než odpověď: vrátí výraz, který člověk nevyslovil, a tím ztiší nutkání okamžitě něco uzavřít.
Který symbol se ti poslední dobou vrací právě ve chvíli, kdy přestaneš tlačit?